Víno + program ČT1 nutí k napsání velkohubých / sentimentálních slov i takového nepamětníka, jakými jsme my, Alšíci !
Vzpomeňme noční vpád po zuby ozbrojených sovětských okupantů a jejich pohunků ze zemí východního bloku do tehdejšího Československa. Na hodinu přesně před 40 lety (píšu 22:45). Sleduju desetihodinový blok na ČT1 a není mi dobře, zvlášť když se i v současnosti ukazuje, že ruské myšlení, zakořeněné kdesi o dvě staletí nazpět, se nezměnilo vlastně ani o píď a imperiální choutky, rozdmýchávané brnkáním na notu "zdravého" nacionalismu se opět projevují, i když tentokráte v jiném regionu. Zkoušíme-li dávat souvislosti dohromady a vyvozovat důsledky ... potřebuje někdo ještě pádnější argument PRO stavbu radaru či umístění raket na našem území ?
...navázat nitku tam, kde jsem přestal. Terapie, relax, sebereflexe. Zároveň pochybnosti – půjde to vůbec, když už si tolikrát připadám tak starý? Zvlášť když jsem postrkován korytem, jehož mantinely hrozivě ční do výše – vystavěné kolektivním (ne)vědomím společnosti a jejím obrazem o tom, jak by měl vypadat spořádaný život člověka potácejícího se někde mezi dvacítkou a třicítkou. I když, mám se ptát známých na život, když dostanu tolik různých odpovědí a přitom tak málo jich bude o tom podstatném? ...a zatím čas jako právě stlačený akord na klávesách, který už zase spěchá zpátky do ticha.
Dyš už jeden neví čí je a kde mu hlava sto jí, jest mu pátrat na internetu a dopídit se nedělního roz(h)řešení
honza is gone i am sad because i didn???t listen when he was saying goodbye and i am sad because i don???t know if or when he is coming back honza is gone honza is based on you honza is a freelance writer who takes in straight guy andy as a lodger to help pay the bills honza is working as a sports guide for the kudrna brno travel agency honza is the same as honza is in the fifth grade and vladka is in the eighth honza is able to work on the company project via his laptop and e honza is playing with a flower honza is a chief instructor of many professional development courses honza is into aviation honza is trying to maintain balance on the beach in oulu honza is translating honza is jumping down from the karel's roof honza is a writer who loves designer furniture and art honza is analyzing an automatic minimization of inhomogeneity and instability artifacts in nmr spectroscopy honza is from a mixed marriage honza is on holiday for the next weeks honza is correct; any honza is chuza and another two steps from there is shai honza is one of pat's young proteges honza is caught stealing a tatranky from delvita honza is glum honza is a friend of mine honza is the 40 honza is preparing a new amplifier and aerials honza is a 7 honza is the biggest turn up of the late days with nodoubt honza is a burnt honza is ranked 140 and has played for 2h48m in 21 days real name honza is not the only author honza is on vacation till the end of this week honza is a cool motherfucker and was kind enough to answer some questions honza is chraut gamocht honza is hai min sghlitn oarpfiart pis afta bisn honza is kapelou boli niekolkokrát vytlieskaní honza is also a very good singer and fiddle player honza is in mexico honza is 20 jaar en studeert in brno en martin is 15 en gaat dit jaar naar de highschool honza is survived by her husband honza is testing an old portable computer honza is replying to this message honza is too cheap for that honza is the diminutive of the name jan in czech honza is as tough as they come and will be back on his board soon honza is fourteen years old honza is not a beer drinker honza is another cute teen honza is a boy's name honza is right to leave it at a referral to the docs honza is kyblem plnym vody natahl a vsechnu ji na sebe vylil honza is coming too
Sinusojda života začala znova a opět nepravidelně pulsovat. Strmě nahoru jako Gerlach Dokopec, strmě dolů jako Gerlach Zkopec, a potom v dolní polorovině rozpláclá jako polabská nížina... Vyjeté koleje, který sem doufal už nikdy nespatřit a neprojíždět, se zase po Roce Čerstvého Větru objevily na horizontu a dyš nad tím teď přemýšlím, tak vlastně .... ta-da-tadá, ta-da-tadá :) Z anglického rohu jsem se vrátil osmělen, bezstarosten a Jiří Orten, ale měsíc ježkárny a druhej měsíc ježkárny v kombinaci s almou prater mě dokázaly výborně srovnat zpátky do latě. Hlavní jest – NEVYČNÍVAT ! Sbírám v sobě zbytky sil abych se zmohl aspoň na to symbolické a přerývané NASRAT, ale vír institucí odtrhává písmena a slabiky od úst, takže akorát otvírám vjezd jako kapr v rybníčku. V těch dvou měsících jsem také stihl na jeden zátah Dokopec zlézt, nahoře si podrazit nohy a spadnout, a to i přesto, že nebyl žádný důvod je podrážet tedy ergo kopyto ani důvod padat :) Aspoň že nuznost počínání otupuju sladkostěma, kterýžto jsem vzal na mi(nu)lost, a tak JoJo a BonPari + Haribo který macht kinder froh:)
Nonetheless, koná se obvyklé plácání v bahně kombinované se smrtícími čarami (jakýkoliv podobně výstižný český termín pro deadline máme ?? :) diplomových témat a podobných šunek od kosti. Jak má teda člověk vědět, že pořádný, ale opravdu propepřený impuls dostane ve čtvrtek odpoledne na umolousaném semináři ? :) V horoskopu nebyla o ničem takovém ani zmínka :)
Na dnešní seminář hudby 20. století byl jeho velitelem prof. Milanem Slavickým pozván jako host skladatel "z brněnské líhně" Tomáš Pálka, stár osmadvacet let :) Odběhnuv od biologie a matematiky, vydal se někdy v létech devadesátých na dráhu hudebního skladatele a myslím že v současnosti pokračuje ve studiu na AMU v Praze právě u M. Slavického + jest činným v rámci sdružení mladých skladatelů KONVERGENCE. Anyways, první dotázky směřovaly na problematiku vlastní kompozice, na Pálkova východiska, kompoziční metody, vlivy jeho dosavadních učitelů (Novák-Zemek, Kopelent). Odpovědi dávaly víceméně tušit polozívací hodinu, zvlášť když přišla řada na první ukázku tvorby – myslím že to byla nějaká seriální školní kompozice. Jenže ty další ukázky – to bylo jako kdyby byly napsány někým úplně jiným :) Bylo v nich právě to NĚCO, co dělá obyčejnou hudbu exkluzivní, něco, co se z brambor v osnovách vypozorovat nedá, ale když to tam je, tak vnímavým lamičkám při poslechu přejede mrazík podél páteře.
---- Je to kurva fakt smutný, že po pěti letech institucionálního vzdělávání na hudebněvědním poli dokážu popsat hudbu s velkym H pouze tímhle způsobem, ale pozitivistická hudební věda nebere mrazení v zádech jako nezvratitelnou věc a tvrdý fakt, takže o těchhle situacích, kdy dochází k nejintimnějšímu kontaktu ve vztahu posluchač - znějící (organizovaný a někdy i neorganizovaný) zvuk, naše milá duchavěda taktně mlčí, protože svým diskursem k tomu ani nemá co říct. Kráva :) -----
Roli v "přesahu někam jinam" u těch dalších skladeb určitě hrají i Pálkovy inspirace a podněty. Jak sám poznamenal, cítil a cítí se být zasažen různymi – během svého francouzského studijního pobytu třeba Malým Princem. A ovšem taky poezií, ať už je to duchovní poezie Víchova (inspirace pro jeho velkou orchestrální a úžasně barevnou skladbu Vynášíš mě vzhůru (taky zazněla:)), nebo poezie brněnského absolventa SZTŠ (veterinární) a inseminátora krav Zdeňka Volfa. I Pálka udělal tu nejlepší věc co mohl: Volfovy vydané sbírky přinesl s sebou. Nechal je kolovat. A když ke mně přišly a prolistoval jsem pár stran, byl jsem zasažen taky. Chtěl jsem křičet, brumlat, vylítávat z těla ven a převalovat se mezi písmenky těch úsporných básní... kde napsané je jen špičkou ledovce a ta největší část leží za slovy, čekaje na naše uchopení. Pálka se jich chápe hudebně a výsledek je nadmíru delikátní a out of this world.
Příkladem byl Pálkův konceptuální klarinetový kvartet K Sobě. Konceptuální znamená, že v partituře nejsou vypsány všechny notičky, které je potřeba se naučit, přehrát je před obecenstvem, zaklapnout partituru a odejít. Skladatel určuje průběh skladby pouze rámcově (zde v časových blocích), jsou nastíněny mantinely a autorova doporučení či konkrétnější pokyny hráčům. To všechno mají hráči na vědomí a v rámci pravidel hry nastavených skladatelem tak sami vytvářejí znějící podobu skladby. Inspirací pro kvartet byla Pálkovi Volfova báseň Růst a popravdě řečeno myslim, že právě "nedefinitivnost" konceptuální formy díla k tomuhle valounku poezie naprosto lahodně zapadá.
Růst
K sobě jak krápníky v krasu slzami
Díky za tenhle čtvrtek, díky ! + hodně sdaru, času a čistý hlavy.
a stezkou celozrnných bochníků dojde se pravého poznání. Kručíbřich i Drožďový Smíšek už dávno odvandrovali, Kmínovnice Nakynutá a Kvasnice Přiklopená váhají...
To bylo tak – i když nemělo pořádně vlastně co být. Nad obyčejnou pahorkatinou a parovinou, kterou už dlouho nesoužily přírodní katastrofy (ale klidně mohou!), se rozhostil lektvar podvečer. Světla klokotavě vyskakovala radostí, protože nadcházel jejich čas. Vítr si ten svůj už nerozumně bublal odvál, a tak se jen převaloval líně za scénou. Někdy v tu dobu se nad horou okresního formátu objevil obří reproduktor. Vlastně vůbec nic nedělal – jenom okouněl, jsa zavěšen/nezavěšen na něčem/ničem. Srnky, sokoli a ledoborci vypluli a jiná hovádka sotva věnovali byť jen letmý pohled podivnému přírodnímu (ú)kazu. Jenže co by to bylo za reproduktor kdyby nereprodukoval. Ovšem, mohou být i reproduktoři s vlastní tvrdohlavostí – ti občas i produkují (takže jsou vlastně produktory), ale tenhle byl velký a líný. Asi jako kdybyste napřáhli ruku s talířem proti obloze, tak velký byl! Po chvílích rozpačitého ticha se nad krajinou začaly tichounce ozývat rozprasky a ruchy. Sem tam se přidalo i hučení a (ko)lísání. Co to bylo ?? Bylo to cC nebo snad bB ?? Nebo se snad okolní vesmír prodrápal vrstvou nebeských tapet a poslal svoji zvukovou vizitku nad nicotný městys kdesi uprostřed pevniny? MHMMMM, brummmm, Trvghklst, říkal reproduktor (anebo někdo/něco někde jinde). Zviřátkům ani lidem se tenhle zavěšený obr ani za mák nelíbil, protože vůbec nevěděli, co se to na ně valí, co poslouchají a jestli to nakonec není nebezpečné. I sešikovali se všichni a na tržištích a v hypermarketech koupili kohorty rajčat. A pak z místa na hoře kde bylo k reproduktoru nejblíž začali jako o překot házet a zasahovat. VGRK HJRAAAAAkl bueeeeeeeeeeee. Házeli dál. zzzzzzzzzzz qsfjrrrrrrrr zzzzzzzzzzz, slábnul pomalu zvuk. Ještě toho večera, než se stačili házením unavit, reproduktor zmizel. Nečekaně a náhle. Tam kde celou dobu stál teď byly jen mraky nebo hvězdy – jako všude jinde na obloze. Ten den byl ale opravdu prazvláštní a něco – nějaká příhoda snad – stále viselo ve vzduchu. Rozcházejíce se uklidněně do svých domovů/brlohů, uviděli najednou lidé i zvířata, že právě vyšlý Měsíc, starý dobrý trabant Země, se začal otáčet šílenou rychlostí (asi jako standardní přesýpací hodiny ve Windows) a rozdrobil se na tři světla, která se rozlétla po obloze a propálila na třech místech vrstvu mraků. Dírami v ementálu mracích prosvítalo ještě zbylé denní světlo a jejich pravidelný okrouhlý tvar působil až nepatřičně. Zčistajasna se nad krajinu těmi třemi trhlinami začaly odkudsi spouštět hejna a zástupy ptáků. Snad kachny?, uvažovali znovu překvapení lidé i se zvířaty. Ale kdepak, byla to snad celá ptačí Noemova archa pohromadě! I nadřád běžců si někde vyprosil výjimku k létání, a tak se v ladných kruzích snášeli pohromadě tučňáci, kladivoušové, potáplice, buřňáci obrovští, racci, alky, terejové, pahusy, kolibříci, poláci, kachničky, pelikáni, fregatky, kajky, labutě, dytlíci, pipulky, terejové, pokřovníci, drozdi, čížci, jespáci, stehlíci, kolihy, hvízdáci, kachyně, volavky, satyrové, perličky, kulíci, jiřičky, orli, dropi, výři, sovy, kamišové, ba i pštrosi (ti trochu nemotorně). Ve velikém hemžení zaplnili skorem půl oblohy. Náhle, jako na povel, se všichni ptáci spořádaně seřadili do gigantických obrazců, které se začaly co chvíli proměňovat do leckdy bizarních tvarů. To všechno za hlasitého kejhání, kvíkání, šustění a pištění. Spartakiáda ptačí říše, aerobely. Dokonale secvičené série obratů se střídaly jako na běžícím pásu a lidé společně s ostatními zvířaty ze země pozorovali ty ohromné manévry. Zdálo se, že tohle vystoupení snad nebude mít konce a že ptáci se nikdy neunaví, ale po hlasitém a pronikavém hvizdu se začalo celé to nesourodé ptactvo houfovat a v několika okamžicích odlétlo zpět do neznáma trhlinami v mracích jako když do hejna vrabců střelí. A pak, pak se ještě – dobrý bože – začal sypat déšť ukrutně velkých a ukrutně dobrých rozinek, které si lidi cpali do papul a zvířata do tlam a mord. A lidé potom ještě do kapes, tašek a batohů. Juj ty byly dobré! Při samém tom sbírání a chňapání si ani nikdo nevšimnul, že se otvory v mracích začaly postupně zacelovat, až zanikly docela. Natrvalo. Další dny už byly takové jako vždycky předtím a někdy potom – pro někoho obyčejné a pro někoho neobyčejné. A tak tenhle pozoruhodný večer připomínal po následující měsíc pouze nedostatek rajčat + naprostý nezájem o rozinky v hypermarketech. A na tržištích.
these days ... after the foiled terrorists' attacks
I strongly believe that music has the power to point at the space beyond words and that it can shed light on wider contexts in a far more elegant way than pages and pages of written text. More than that, by producing the written text I suggest my personal way to see the world to the reader. Unlike music where listener has the possibility to decipher the text (text as a material which signifies – here the CD track) and make meaning out of it on his/her own.
DJs dZihan & Kamien: Terrorist [untitled album, 2001]
S minulým spotem souvisí eště taky další věc, která mně zvlášť vadí – jak se tady naprosto sere na životní prostředí. Sere se na něj, pač ty spousty jedů, které auta vypouštějí, nemají okamžitý účinek na ŽP a v dlouhodobějším měřítku se uvažuje akorát tak v rovině, kde které omezení kamionové dopravy seřízne zisky dopravců, výrobců a dalších. Řečeno s Gellnerem – co se týče ŽP, po nás ať přijde potopa. Nikdo si zřejmě neuvědomuje, že při vyšších rychlostech všechna auta žerou jako tanky. Jestliže auto se kterým jezdím (1,6 benzín) spálí při převážně 130km/h 7,6 l/100km, při 160km/h to bude už okolo 9l/100km. A to se vyplatí, ona si s tím ta krajina okolo nějak poradí, protože bude muset. Hlavně že už "nebude na dálnici ta nuda, jako je při 130. " Další problém vyniknul zvlášť při mojí nedávný a bezvadný brigádce cestáře. Na menších městech a ve vesnicích existují přehršle autodopravců, kteří si vydělávají na živobytí s třicet let starou Avií, Liazkou nebo Tatrovkou (Kdysi bylo v novinách psáno, že průměrný věk náklaďáků v ČR je někde mezi 20-30 roky, přesně si to už nepamatuju:( ). Všechny tyhle vraky se vyrojí ve všední dny dopoledne a jeden se pak nestačí divit. K čemu jsou všechny katalyzátory osobních aut , normy jako Euro IV, Euro V a podobně, když do kopce jede naložený Aviatik a za ním se táhne kilometrový závoj otřesného bílého dýmu, který zůstává dobrých 5 minut viset ve vzduchu?? Policisté by si fakt měli najít čas i na tohle a podobné pojízdné vraky dostat ze silnic za každou cenu pryč. Ale nikdo se k tomu už roky nemá, a tak nás v tomhle ohledu čeká ještě dlouhá cesta. V myšlení lidí je totiž ohleduplnost k ŽP až někde úplně na chvostu preferencí a odráží se maximálně v několika posměšných poznámkách na adresu bláznivých ekologických aktivistů a podobné chamradě. To i ti jinak dobrý a veselý kucí cestářský, s kterými jsem pracoval, se nezdráhali vypít minerálku nebo vykouřit cigarety a krabičky, lahve či obaly zmačkat a hodit za krajnici. Když sem se jich zeptal proč to dělaj, koukali na mě jak na mimozemšťana. Takže ve chvíli kdy se nedívali jsem ten bordel posbíral, hodil do auta a potom doma vytřídil. Je to sice k ničemu, protože dneska to jistojistě dělaj pořád stejně, ale nemohl jsem jinak.
Od jisté cenové hranice nových aut majitelé taky vůbec nehledí na spotřebu, takže prodeje luxusních aut s obřími motory a spotřebou 15l/100km stále rostou a ve městech se potkáváme se zvěrstvy typu velkých terénních aut, která tu patnáctku spolykají taky. Auto funguje jako symbol příslušnosti k sociální skupině, takže je zatím nemyslitelné, aby vedle rozlehlého ukázkového domku stálo místo desetiválcového Touaregu nějaké šetrnější auto. Čili nezbejvá než se těšit na den, kdy bude za společensky nejprestižnější auto považovaný to, které pojede nehlučně a bude při tom mít nulové emise škodlivin.
K tomu ale asi nedojde, protože takového stavu se se spalovacím motorem asi nenadějeme; a kdyby spalovací motory vymřely, tak pomřou i ropné společnosti a rafinérie, auta usnou jako golem bez šému, začnou války, zhroutí se ekonomika, všechny státy co jich na světě je a našimi nehlučnými auty s nulovými emisemi se stanou trakaře, fiakry a drožky :)
Volantuju od 18 let a volantuju rád. Začal jsem trocha bláznivě s podivuhodným bakelitovým a milovaným vozítkem východoněmecké provenience – hračkovistost Trabanta sváděla k myšlence, že ve městě se v něm nejde přichomejtnout k nebezpečný situaci. Výsledkem bylo pirátství silnic par excellance v drobném, dvoutaktním měřítku :)) Po čase se to nějako přehouplo a zklidnil jsem, takže dneska je většinou mym ideálem při dopravě z A do B poklidný klouzání po silnici s přijatelnou spotřebou a snahou o plynulost. Takže jsem se vlastně necítil nijak pobouřenej, když začala 1.7. platit novela silničního zákona. Sice jsem si vždycky myslel (a myslím), že při současnym stavu autokontroly policajtů je zákon vstupenkou pro tučnej bakšiš do jejich kapsy, když jim místo dvacetitisícové pokuty a ztráty tří bodů řidič nabídne bokem deset Palackejch – těžko odolat. Ale to patří jinam.
Důležitý je, že se tématu novely začala masivně věnovat média. Zprava, zleva, nekonečné hovory pro a proti – snd každý kdo měl ruce, nohy a hlasivky se k tomu vyjádřil. Zvlášť aktivně vystupovala dvojčátka MF Dnes a Lidovky, která se každý den hřejou na alšicím stole. Pokud bych dal na tu médii poctivě prováděnou masáž, pravděpodobně bych se 1.7. neodvážil sednout za volant – zdálo se, že od toho dne tady bude číhat něco děsivě drakonickýho a co mě bez okolků zavře do šatlavy za špatnou sbíhavost pneumatik :) Inu, okurková sezóna dělala svoje :) S odstupem času se mi ale dneska zdá, že se v podstatě nezměnilo vůbec nic – teda krom toho, že řidiči se pod hrozbou zklidnili. Pěkných padesát, svítit, a spořádaně se pohybovat na silnici – zdálo se, že se konečně začneme blížit k situaci ve zbytku vyspělé Evropy, ke které se tak horlivě pořád hlásíme (myšleno v globálu, výjimky samozřejmě jsou, ale mám za to že celkově je morálka EU řidičů vyšší než naše). Proto mě fakt překvapuje, že politici a zákonodárci teď jeden přes druhého žbrblají že támhle a tůhle a eště kdesi cosi. Viz MF DNES z 9.8.2006 – Někdo by zvedl počet trestných bodů z 12 na 18, jiní by zvýšili rychlost na dálnicích na 160 a v obci na 60. Co to je za kecy todlencto ? To ti tupouni nevěděli, když se dohadovali na původním znění novely ?? Odhlasovali mrkev a teď chtějí z mrkve dělat kedlubny. A ještě k tomu ty komentáře: Senátor a primátor Teplic (!!) Jaroslav Kubera podle MF DNES řekl: "Jezdit stotřicítkou (po dálnici) je nuda, mám čas štelovat klimatizaci a podobně, což mě rozptyluje a mohu nabourat." Co dodat – snad jen že pan Kubera by sám potřeboval poštelovat. Anebo by potřeboval toho mýho Trabanta, kde by mohl štelovat akorát tak ruční ostřikovač čelního skla :) Některé věci v zákoně ale upravit zřejmě potřebují, nejviditelnějšími příklady budiž současné odebrání ŘP při zastavení/stání na místě pro invalidy a bodové sankce za nezapnutá světla (ve dne).
Už dneska se stává, že když jedete předpisových 130 a předjíždíte, tak se zezadu přiřití solidní rychlostí velké auto, které se halasně dožaduje předjetí. Typická znamení – zatmavená skla, kříž houpající se na korálcích zavěšených na zpětném zrcátku, řidič drží volant jednou rukou na vršku volantu. Fakáče mu ukázat nemůžu, protože se otevřou střílny v kapotě a pirát mě prošpikuje skrz :) Takže uhnu a nechám jet. Při povolené 130 se tahle sorta pohybuje většinou mezi 160-180. Až se povolí 160, tak výklad těchhle borců bude 180+. Tedy povětšinou co-to-de. A to už zavání :(
co když mám hlad mezi tím? kde co slupnout – co já vím:(
Výprava do mikroregionu Lednicko, kde teplota výjimečně stoupá nad 10 stupňů (a to ještě jen když dojde Šťáva:)) odhalila následujícího jubilanta: Mléčná rejže skořicová má zrovna dneska narozeniny pač to má napsaný černý na staniolovym :) A tak slavíme :) Něco si přej, bejby :))))
...aka dohánění restů :) Dneska orestuju Dublin. A pěkně mu to osladím :)
Na začátku června (a tedy ke konci našeho newcastlského dobrodružství) jsme se rozhodli, že potrestáme Ryanair za jejich trestuhodně nízké ceny letenek:) A usoudili jsme, že nejlepším trestem by bylo někam si zaletět:)) Případné dlouhé váhání a rozhodování nám poněkud usnadnil fakt, že Ryanair z newcastlího airstripu operuje jen do Dublinu a Osla:) Vzhledem k tomu, že před koncem školního roku jsme neměli na vyhazování z kopejtek a o Oslu šly budovou zvěsti že to je A) nejdražší město na severní polokouli (hlavně teda co se týče pohostinství :) | B) přítulné šedivé hospodářské zviřátko ( A i B je správně :), vybrali jsme si celkem pochopitelně Dublin. Pozn: Tady ve spotu nepoužívám plurál majestátikus, ale množné číslo týká se trojlístku naší přepadové skupiny ve složení Aku (mulátor Fin), Kuba (Havana Polák), Alšíky (plurál, 4. pád, Češi)
Cesta letmo nás vyšla se vším všudy asi na 24 liber, což je cena, při které se ekologicky vnímavějším jedincům protáčejí panenky a manažerům low-cost aerolinek rozlévá na tváři úsměv, pač to už může lítat skoro vopravdu každej teda. Plán byl letět ráno do Dublinu, přespat tam a večer druhý den valit zpátky do Novigradu. Nechci popisovat detailně všechny peripetie cestování, ale snad jen podotknu, že jsme oba lety málem propásli (jak taky jinak:) Na cestě tam jsme přišli k check-in desk o tři minuty později a panáčka za přepážkou oblomilo jedině to, že jsme ten den hráli fotbal na MS s Amerikou a on viděl můj český, štíhlý pas:)) To bylo opravdu těsné. Na cestě zpět jsem, plánovač a scheduler, žil v přesvědčení, že let startuje o hodinu později než tomu ve skutku bylo, takže poslední pinta Guinnesse (pro mě cideru), při které jsme se plácali po ramenou jak jsme to všechno zvládli, byla po zjištění omylu poněkud brutálně urychlená a museli jsme otevřít naplno stavidla krků , vrků:) Stihli jsme rovněž a happyend se konal znova :)
Dublin nejni zrovna moc hezké městečko. První dojem když někdo přijede ve dne – přecpáno provozem a pěšáky. Pač neexistuje podzemka a nově vybudovaná tramvaj (která se bůhvíproč jmenuje 'Luas,' což znamená aspoň podle letáčků 'Rychlý' a to teda neni pravda:) má dvě, nikde se nekřížící trasy (!!!:), všechno obstarávají kohorty patrových autobusů a taxíků. Zastávky tak jak známe se skoro nevyskytují, takže pokud provoz na chodníku naráz zhoustne, pravděpodobně se k jedné blížíte. Další věc – myslím, že Poláci kujou pikle a zamýšlejí kolonizovat Evropu, což se jim aspoň v Dublinu daří náramně. Bardzo pěkné krámky s polským zbožím a polskou obsluhou, Polská krev (Oskar Nedbal:), dokonce jsme na autobusu MHD narazili na reklamu na první Polskou Gazetu vydávanou v Dublinu. Kuba si musel připadat jako doma, Poláci tady mají opravdu masivní komunitu:) To Češi a Slováci paběrkují, jsouce soustředěni okolo náramné a nově otevřené 'Czech Inn,' která se krčí trochu mimo hlavní trasy turistů. Budvárek a Plzeň tady tekou proudem skrzevá hrdla sezónního robotnictva i kravaťáctva.
Stará, nízká a oprýskaná zástavba v centru ještě převládá, ale z panoramatu města vykukují jeřáby a staví se o 106:)) Připadalo mi, jako kdybychom to město zaskočili doširoka rozkročené a nabírající dech k Velké Přestavbě. Dalším podařeným vtipem je řeka Liffey, která Dublinem protéká. Zatímco v Castlu je z nábřeží udělána skoropěší zóna s omezeným provozem, Dublinští si s tímhle moc starostí nedělali. Podél jednoho břehu vede dvouproudovka na jednu stranu a podél druhého další dvouproudovka opačným směrem. Tiráky, autobusy, auta, to všechno tam brzdoplynuje na nesčetných semaforech, takže plíce poměrně brzy říkají rázné NO WAY! Přebrodivše se oběma vozovkami, octli jsme se v 'Temple Bar', čtvrti, kde jsou zachované staré domky a v nich hospoda vedle hospody, s cenami hlavně pro americký turisti:))) Ti přijíždějí v hordách odhalovat své irské kořeny, což jim jde zjevně nejlíp při pitkách kdy Guinness teče proudem:) My dva středoevropani jsme zlostně kouleli očima, jenom Aku nežbrblal, páč ve Finsku a vůbec v celý Skandinávii maj' chlast dražší než ve zbytku světa :) Inu, za tři Guinnesse jsme vyplázli 15 euráčů a při popíjení jsme od skupinky místních zvěděli, že Guinness je hlavně pro turisty a našinci se osvěžují Heinekeny, Amstely a podobnými pivsony:) Ještě zpátky k centru: To je v Dublínku takový nijaký a památky jsou rozesetý halabala, takže občas některá nečekaně vyjukne ze zálohy, zpoza slepence starých barabizen s rozbitými neony a zešedlými výlohami. Velký podíl na tom všem bude určitě mít irská Válka za nezávislost (1919-1921) a občanská válka (1922-1923), kdy byla řada budov a památek poničena a posléze stržena. Dnes za mrknutí určitě stojí rozlehlý areál Trinity College, která byla založená v roce 1592 královnou Alžbětou I. Dublinský hrad taky, i když už je obklíčený novější zástavbou. Když se projde podél hradních zdí o kousek dál, narazíte na Chester Beatty Library (evropské muzeum roku 2002), krásně udělané muzeum kde se momentálně jedna expozice věnuje různým světovým náboženstvím a jejich písemným pramenům, kořenům a historii, souvislostem...(vzácné zlomky biblických papyrů a podobné věci:)). V další části se probírá hodně zevrubně knihodělání – od výroby papíru až po bohatou ornamentální vazbu. Krása !:) Všude jsou jak exponáty, tak dotykové obrazovky s výkladem. Narazil jsem tam i na jeden olbřímí iluminovaný kodex, který se jenom hemžil kvadratickou notací, takže se domnívám (jakožto kované hudební vědče:)), že tentononc obsahuje pravděpodobně mešní repertoár někde ze 14./15. sto-dětí-letí:) Velezajímavá expozice byla k vidění v dalším sálku, pač tam bylo vystaveno čínské výtvarné umění druhé půle 20. století, a to teda musim přiznat, že čínské umění 20. století je pro mě španělskou vesnicí, takže jsem jenom zíral na ty díla reflektující maoistické propagandy a podobné zjevy:) Nakonec to nejlepší – je to zadarmo, takže určitě worth seeing ! Dokutáleli jsme se taky do Irish museum of Contemporary Art, kteréžto sídlí v rozlehlém areálu bývalého vojenského špitálu a je obklopené velkým parkem (konečně nějaká zeleň:) Nádherné kousky jsou tu k vidění, jen co je pravda:) V současnosti navíc probíhá výstava fotografií nejrůznějších autorů, kteří podchytili sociální třenice a vývoj irské společnosti od konce 40. let po současnost. Leckdy drsnost, zloba a hněv, zachycené boje v Belfastu, Dublinu, Londonderry a dalších městech. Pohřby. Veselky. Život. Ve městě i na vesnici...hodně silné a působivé fotky. Hlavně ty starší a černobílé.
Na jedné z hlavních dublinských ulic, O'Connell Street, byla v rámci pozvednutí její zašlé slávy vztyčena v roce 2003 velikanánská jehla-like struktůůůra s oficiálním jménem Spire of Dublin. Užitek to nepřináší veskrze žádný a tak Spire jenom řeže oblohu a čučí do velké výšky nad ostatní nízkou zástavbou (v noci si člověk všimne, že na vrcholu je jakési nepravidelně pulsující světlo, ale tim výčet funkcí fakt končí:)) Možná by tu dublíňani mohli pořádat závody ve šplhu pro výškofily, používat Spire jako uvazovací parkoviště pro soukromé balóny a vzducholodě anebo jako heavy-metal trenažér pro dřevorubce :)) Jehla stojí v místě, kde stál velký pomník admirála Horatio Nelsona, který však byl při všudypřítomných šarvátkách s IRA vyhozen do povětří v roce 1966. Jak vidno, tak se město po celé 20. století potýkalo s následky bojů a bojůvek o nezávislost Irska na Spojeném království a pro člověka zvenčí je celá historická situace, posuny názorů i širší a měnící se kontexty poněkud gulášoidní. Nicmíň stačí popojít pár kroků od hlavních tahů turistů a začínají se vynořovat svědectví současnosti a nedávné minulosti – sprejem postříkané dlouhé zdi továren, plakáty a jejich úderná hesla. Občanská společnost, společnost VS establishment, nezávislost, levice, anarchie...
Meaningful action, for revolutionaries, is whatever increases the confidence, the autonomy, the initiative, the participation, the solidarity, the equalitarian tendencies and the self-activity of the masses and whatever assists in their demystification. Sterile and harmful action is whatever reinforces the passivity of the masses, their apathy, their cynicism, their differentiation through hierarchy, their alienation, their reliance on others to do things for them and the degree to which they can therefore be manipulated by others – even by those allegedly acting on their behalf.
Pěkná to marxistická hesla a motta k nalezení, třídní boj o uvědomění si sebe sama, pocit bezmoci jednotlivce proti systému a zároveň naděje, že jako jednolitá masa zmůžeme víc ...Deja vu??!, honí se hlavou středoevropanovi, který má na něco podobného buď vlastní vybledlé vzpomínky, anebo to možná zná zprostředkovaně z pramenů. My jsme ale v Dublinu, irský ekonomický tygr číhá na další kořist v kapitalistickém kolbišti a kolem nápisů co chvíli projde kravaťák s notebookem a zamíří k blízké prosklené budově ...
Po šmejdění a motání se ve středu města se ještě stíháme doploužit autobusem do přístavního městečka Dun Laoghaire, které mělo být podle všeho něčím zajímavé. No, bylo :) Mezi domky tam mají největší koncentraci jeřábů na hektar, po dvoukilometrovém molu chodí rychlochodci by si utužili zdraví a v kapánek olejnaté vodě přístavu se mladí adepti jachtařství snaží se svými miniloďkami trefit mezi bóje a nepotopit při tom ostatní:) Tedy došli jsme až na konec mola, s Akuem jej příkladně poznačili za své teritorium a vydali se zpátky za Akuova poskakování :) Sice je to Fin, ale kdyby mu někdo dal zelenej klobouček, kabátek, gatě a botky, tak si na živobytí vydělá coby echt Irskej leprechaun :))) Možná někdy příště, na víc zážitků už nebyl Čaš, a tak jsme se začali chystat na cestu zpátky do Novigradu (kterou jsme zase málem nestihli jak psáno je někde o kilometr výš:) a uhánějícímu, zadýmenému a rozporuplnému městu Dublinu jsme museli dát velké pápá. Pápá :)
Nenapsal jsem sem nic ani nepamatuju. Respektive pamatuju, ale radši bych si to nepamatoval :))) Dost ale rozpamatovávání nebo to bude pomotovidlování. Nebo popovidlování. Hvězdobraní. Božínky. Špatné-maso-pusť. Zvládnu vůbec ještě sepsat jakeš-takeš koherentní text a rozhýbat ztuhlá soukolí ??? To je to, co mi právě teď vrtá hlavou a vzbuzuje obavy. Hurá do toho a půl je Hopovo :) Hop ! -----> Toto byl úvod. Následuje hlavní stať, ve které autor líčí nelehkosti bytí a zbytí a protrpuje se až na obnaženou dřeň svého alšíkovství.
Nepsal jsem jednoduše proto, že jsem neměl vůbec potřebu psát. To se tak někdy přihodí a ač se může zdát že autor/pisálek shořel jako papír a jednoduše se "vypsal," nemusí tomu být vždy tak :) (= připravuju si půdu pro výmluvu a ospravedlňuji si neúspěchy :)) Spíš by se toto stádium dalo popsat jako houbovité (fungicidní, chcete-li ověřit mé reziduální biologické znalosti :)) Autor, v tomto případě konkrétně Alšík, zůstává otevřeným systémem do kterého proudí toky informací, ale zároveň z něj tyto i prýští ven. Toto prýštění se pouze realizuje jinak než textovým výstupem na blogu :)))) čiliže pro blogčtenářstvo se Alšík jeví jako polootevřený systém, který nasává informace jako houba, ale z ne zcela pochopitelných důvodů je nepřetavuje ve vlastní cachty a kydy :))))))) Byl jsem a dost možná ještě budu velkou blogovitou houbou, ať už růžovkou masákem nebo protřelým klouzkem. Případně hřibem kovářem nebo dokonce satanem !! A to všechno proto, že jsem psaní vyměnil za něco, co je tady se mnou odedávna, ale doteď jsem tomu nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si to plným právem zasloužilo. To něco je hra na klavír a od té doby co hraju pravidelně každý den se mi srovnal a snížil klidový tep, přibylo pár chlupů na hrudi a jsem spokojený a vyrovnaný :)) Cvičení se stalo Alšící nedílnou součástí dne, asi tak jako snídaně a východ slunce :) Bohužel ale, nic není jen + nebo – , a tak i tady se najdou negativa. První spočívá v tom, že hrát jen pro sebe je dlouhodobě přínosné asi jako pořádání tiskových konferencí pro prázdné židle. Posloucháme (majestátní plurál:)) tolik hudby okolo a mělo by to fungovat ideálně asi tak, že to co si poslechnu se v hlávce nějak pomotá a promíchá a pak se to ze mě zase vyvalí skrzevá prsty ven. Nicmíň takhle to u mě momentálně nefunguje a to se musí zavčas změnit. Druhé negativum je takové, že se začínám vzdalovat. A upřímně nevím jestli je to dobře nebo špatně a případně jak takovou věc změnit. Většina kamarádů a přátel se drží vzorce práce(škola) – zábava s tím, že pod kolonkou zábava se typicky rozumí: Vyrazit ven do hospody/do klubu, vylejt se jako váza, oslovit holku a užít si zábavu, druhý den se vzpamatovávat. Nemám tohle nijak zvlášť rád, tím míň čím víc sleduju aplikaci vzorce v praxi :)) Jsem ale natažený mezi dvěma větvemi – kamarády mám rád, a tak se většinou přemůžu a připojím se (s tím, že u mě vzorec většinou končí u "vyrazit ven do hospody" a dál se nic nekoná :), i když mě to nijak nebaví. Narozdíl od nich mi ale samota vůbec nevadí, ba dost často ji vyhledávám, protože se můžu věnovat tomu, co mě baví a přináší největší štěstí. Neznám nic většího než sedět / bloumat kdekoliv venku a přitom poslouchat něco, co by většina ostatních ani neprohlásila za hudbu, ale já to v tu danou chvíli považuju za nejkrásnější znějící universum, které mě hypnotizuje a otvírá dveře které jsem předtím ani nebyl s to spatřit. Nejlepší textové věci, které byly kdy Alšíky napsány, vznikly během nebo bezprostředně po hudebních zážitcích... a to nám právě přináší starosti, potácíme se mezi exotstvím a normálem, snažíme se balancovat i když víme že nás to balancování brzdí a omezuje. A vzhledem k těm neobvyklým hudebním chutím si o tom nemáme pořádně s kým popovídat, a tak bloudíme, tápeme s očima dokořán a ušima nastraženýma jako rysi ostrovidi / ostroslyši (slyší myši :)
Autor byl v hlavní části vejšplechtu podivuhodně upřímný a otevřený. Jop, to je pravda pravdoucí :)) To co studuju + to co jsem hrál a hraju (sakra, proč nemáme present perfect ?? :)) a poslouchám mi vyformovalo hudební chuťové buňky do nezřízené všežravosti. A jestli mě skvělá Británie něčemu naučila, pak je to tolerance. Tedy to, co se u nás příliš nezná. Je mi většinou k zblití když čtu internetové diskuze pod články na české části internetu. Dokud bylo psaní výsadou lidí vzdělaných, úroveň vyjadřování se držela pěkně a stabilně vysoko. Jenže dejme lidu možnost vyjádření a nadějeme se velkých věcí. Primitivně zjednodušené argumenty, vytržení věcí z kontextů, vulgarity a nenávist, to je jen část věcí, kterých si "zvenčí" nápadně všímám. Ale to jsem odbočil. Chtěl jsem zůstat u tématu a mluvit o hudební toleranci. Kterážto je také věcí ne tak častou. Je zřejmé, že určité typy hudby mohou být přivlastněny konkrétní sociální skupinou (vrstvou) a tím tu hudbu jaksi vymezit a ohraničit, dost možná i "uzavřít" pro ostatní. Ale něco podobného se děje i na alma mater na akademické půdě, kde je sousloví "populární hudba" něco jako neslušný pojem a většina kolegů studentů se na mě bude ušklíbat, až jim řeknu jak je Sergio Mendes s Black Eyed Peas velkej nářez:))))) (určitě na tenhle problém budu narážet i v budoucnu). A nemyslím si, že je to tak správně. Čiliže vytrénován britskou tolerancí (abych se vrátil na začátek odstavce :) se budu snažit přesvědčit ostatní, že nelze jen něco šmahem odsoudit, ale je třeba se tomu i nějakým způsobem věnovat a snažit se to pochopit.
To, že se mílovými kroky blížím k tomu, co se v angličtině označuje jako geek (Jako Pako :)))), jsem si ověřil v jednom odstavci studie, kterou jsem nedávno četl :))) Vzhledem k tomu, že poslouchám co mi přijde pod uši a když neposlouchám, tak naposlouchané hromáždím, lapal jsem po přečtení následujících řádků po dechu : "...It might be said that most forms of collecting are devalorised within male peer groups. They are viewed as the sign of the retreat from those realms in which patriarchal power is most obviously deployed and enjoyed. At worst, collections are taken as evidence that blocked or thwarted sexual impulses have been sublimated into lifeless series of facts and objects." (Will Straw, 'Sizing up record collections: Gender and connoisseurship in rock music culture', in: Sexing the Groove: Popular Music and Gender, ed. Sheila Whiteley (London and New York: Routledge, 1997)
Britové – a ti v Newcastlu obzvlášť – jsou jiní. Jsou to vůbec ještě lidi ? Nebo je to nějaká vývojová mutace ? :))) Pro příklady nejni třeba chodit daleko – Britové vyrábějí tu nejbizarnější limonádu kterou jsem doposud měl možnost spatřit v regálech. Pominu lahůdkovou originální Coca-Colu s příchutí vanilky, která ve mně po každém přičmuchnutí budí Pavlovův reflex – to je tady ta nejobyčejnější věc. Řeč je o nenápadných, všudybylných, dvoulitrových PET lahvích, na jejichž etiketě je nicneříkající nápis Dandelion & Burdock. Tedy – nicneříkající – pomyslel jsem na to, že to musí býti anglická slůvka popisující příchuť, ale vzhledem k tomu, že jsem je nikdy neslyšel/neviděl/nečetl, nebyla pro mě ničím jiným než nahloučením písmen. Při každém jídlonákupu jsem procházel okolo a vrtalo mi to hlavou, ale protože jsem na to vzápěstí zapomněl, enigma zůstávala nevyřešena. Až nedávno jsem otevřel slovník .... a zhrozil se :)))) Zhrozte se taky :) Nemám vůbec žádnou odvahu tu láhev koupit, otevřít a okoštovat :)))) Ne a ne a ne :))) Mimo limonád se britská j(in:)akost projevuje i v příchutích jogurtů (vida, zase jsem u jídla, aspoň je vidět na co takle při plížící se půlnoci myslim :), lemon cheesecake flavour stojí taky za to. Nejenom že to voní jako torta, ale výrobce se navíc holedbá, že ty neidentifikovatelné kousky co se vznášejí uvnitř jsou opravdu rozšvihaným kdysidortem. No nevim :)))) Narozdíl od našeho neustávajícího žehrání na počasí se Britové rozhodli pro jiný přístup – převézt jej ignorováním. Lhostejno zdali je vítr a jeden stupeň nad nulou, pracující & studentský lid si na lavičkách vychutnává sendvičový a polozmrzlý oběd, zachumlaní cyklisté v reflexních vestách vyrážejí do ulic a po večerech cestou městem potkáváte holky a kluky spoře letně oblečené, kterak míří do nesčetných klubů za zábavou. Kool, isn't it ?? :) Povedeným kouskem jsou dvoupatrové autobusy povětšinou zející prázdnotou – a vlastně celá autobusová doprava vůbec. Není vůbec neobvyklé, když si na zastávce řidič vyleze ven, zapálí si cigárko a pohodlně ho vykouří. Spokojené babičky si vevnitř družně a vesele klevetí, zatímco spěchající český panáček (jakože já:) si kouše nehty při pohledu na hodinky. Autobusy mají jen jedny dveře vpředu a lístky se kupují přímo u řidiče ... = další megazdržení. Autobusy nebrat :)) No a pak tu máme zbytečně přepečlivé úředničení všeho druhu. Formuláře a formuláře k vyplnění formulářů, přepapírováno. Jeden z Čechů se sem na Newcastle Uni dopravil vlastním autem. Zaplatil si hezky poplatek za parkování u koleje (mmchdm pěkně mastný:) a vesele si tam stál. Nicméně jednoho krásného dne mu do bytu přišel dopis (!), ve kterém mu bylo zdvořile vysvětleno, že koly přesahuje dělící čáru a zabírá tak dvě místa :)))) Což nelze a auto je třeba přeparkovat. Pokud se tak nestane do xy, budou vyvozeny důsledky :)))) Z toho všeho vyplývá, že Uni má zřejmě vyčleněného špecielního pohunka, který celý den obchází univerzitní parkovací plochy a všímá si prohřešků. Dopisová cesta k nápravě už je jen třešínkou na dortu:) Sílu, rozmařilost a nezvratnost byrokratických pák pocítil taktéž i Alšíci :)))) Ponejprv jsem se nějak prokousal formulářováním ohledně prodloužení mého bytí tady i na druhý semestr. To bylo OK. Pak přišlo druhé dějství – zařízení bydlení :) To už bylo nepoměrně veselejší. Pěkně vostrý a nepříjemný "baby zapřepážkovky" na accommodation office se mi vysmály a řekly mi, že nic nejni volný(.cz) a ať si koukám hledat nějakej privát. Ti kteří četli moje e-maily tuhle hlášku už znají, pro ty kteří je nečetli snad jen tolik: Vypadá to, že na Newcastle Uni funguje propracovaný systém zastrašování, kdy se vás snaží zbavit tím opakováním, že žádný bydlení určitě volný nemaj' a že si musíte najít něco sami.Jenže tímhle rohlíkem mě chtěli opít i na začátku prvního semestru, takže teď jsem na jejich psychologickou hru bez větších obav přistoupil. Jednoho pondělka jsem se opět vypravil intervenovat a opět se stejným výsledkem – nic není a nebude. Chacha, váš dosavadní byt ? Ten je už definitivně zabranej. To mi bylo řečeno kolem poledne. Večer kontroluju mejl a v doručené poště se na mě usmívá nový kontrakt na druhé pololetí, jen ho vytisknout a podepsat :) A světe div se – stejný byt, akorát si prohodím pokoj :)) (na to si můžujen zahvízdat "nikdy nic, nikdo nemá, míti za de-fi-ni-tiv-ní...:) Abych to zkrátil, oficiální postupy jsou neměnné a úřední šiml řehtá tak mocně, že je to slyšet až na moři. Kontrakt na první semestr končil 28.1. a kontrakt na druhý semestr začal 1.2. O bydlení ve vakuu bylo třeba postarat se sám. Na ulici, v hotelu...tvůj problém. 28. je třeba odejít pryč i se sbalenými všemi věcmi, byt podlehne všeobecnému nájezdu úklidových čet a zpátky se mohem nastěhovat prvního únořího dne. Ve výsledku – k přestěhování se o jedny dveře vedle bylo třeba zabalit, přetáhnout všechno včetně sebe do vedlejšího bytu (dočasné útočiště, thanks a LOT, massive Mike:), přespat tam po tři noci v kuchyni a pak se za halasných fanfár nastěhovat zpátky do nového-starého bytu:))))) Něco takovýho se snad fakt může stát jen tady :))) Předcházející řádci byli vícmíň jenom takovým popichováním Britů na základě poměrně nepodstatných věcí. Pravdou ale je, že díky propracovanosti skorovšeho se zdejší ...s elegancí, s noblesou | přes problémy přenesou:)))
